Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939, VI n,

Jan Benda

 

Syrového vláda – její legislativní činnost v otázce migrace, boj s nezaměstnaností a financování péče o utečence, pokračování

 

Ochranu před přílivem konkurence z pohraničí v oblasti advokacie a notářství přinesla opatření Stálého výboru č. 284/1938 a 285/1938 Sb. Na základě prvního z opatření mohl výbor advokátní komory odepřít zápis příslušné osoby do seznamu advokátů (kandidátů advokacie) v případě narušení veřejného zájmu. „Rovněž tento předpis směřoval proti uprchlíkům z pohraničí, protože za situaci narušující veřejný zájem byl považován stav, kdy v určitém místě či obvodu advokátní komory by se počet advokátů rozrostl natolik, že by to ohrožovalo stávající advokáty na slušné výživě a zaopatření,“ konstatoval právní historik Pavel Mates. Velké naděje se vkládaly do projektu pracovních útvarů. Na začátku října 1938 byli hromadně ubytovaní uprchlíci jen výjimečně zaměstnáni. Aby nedošlo k demoralizaci, doporučovalo se zavést pracovní povinnost (zejména všeužitečné práce, úpravu silnic). K tomu bylo třeba zajistit nářadí (lopaty, krumpáče), pracovní oděvy a obuv. Uprchlíci byli totiž chatrně obuti a ustrojeni. Realizaci přineslo vládní nařízení č. 223/1938 ze dne 11. října 1938 o zřizování pracovních útvarů, mělo za cíl dočasné snížení počtu nezaměstnaných, kteří se hlásili o práci ve zprostředkovatelnách práce, a využití jejich pracovních schopností pro všeobecně prospěšné úkony.

 

Proto do nich měly být zařazovány nezaměstnané přihlášené osoby starší 18 let, které určil okresní úřad. Za neuposlechnutí povolání do útvaru, které byly polovojensky organizovány (prapory), hrozilo až 6 měsíců vězení. Splnění povinnosti nastoupit službu mohlo být vymáháno správní exekucí. Z povolaných osob nemusely nastoupit ty, které prokázaly při lékařské prohlídce, že jsou tělesně či duševně nezpůsobilé nebo pokud prokázaly, že mají trvalé zaměstnání. Příslušníci těchto útvarů měli nárok na stravu, oblečení, ubytování, denní peněžní částku ve výši 1,50-2,50 Kč. Jejich rodinám náležel vyživovací příspěvek

 

Příslušníci těchto útvarů neměli pobírat podporu v nezaměstnanosti, ale měli přednostní právo při obsazování volných míst. Délka pracovní doby byla určena na 48 hodin týdně a všichni členové útvaru absolvovali občanskou výchovu. Útvary měly konat obecně prospěšné práce (údržba silnic, regulace řek, železniční a silniční stavby apod.).

První pracovní tábory začaly fungovat už na konci října. Dva působily v blízkosti Prahy (stavba ruzyňské silnice) a další na Zlínsku. Deník Venkov komentoval jejich rozjezd pozitivně: „Tyto tři pracovní tábory znamenají jen počátek a pro nejbližší dobu se připravuje řada pracovních táborů dalších, jež budou uvedeny v život, jakmile bude proveden nábor jejich příslušníků a vypracován investiční program.“ (Později vznikly další podobné útvary v Českých Budějovicích, Klatovech, Brně a dalších městech. V polovině února 1939 již existovalo 19 pracovních tábor o 72 rotách, v nichž působilo zhruba 12 tisíc lidí.)

 

V souvislosti s nařízením o pracovních táborech došlo k úpravě podpor v nezaměstnanosti. Nezaměstnaný se nejprve musel ohlásit u okresního úřadu. Pakliže nebyl zařazen do pracovního útvaru, získal potvrzení a teprve potom mohl uplatňovat nárok na podporu v nezaměstnanosti podle gentského systému.

Pracovní prapory podléhaly svému velitelství, ale po technické stránce je řídil příslušný orgán toho odvětví státní správy, pro které byly práce konány. Uvedená instituce stanovovala také rozsah a program činnosti útvaru.

Pracovní prapory se potýkaly s různými problémy. Ty nastaly už při odvodech povolanců, kdy dvě třetiny z asi 36 tisíc mužů, kteří dostali výzvu k nástupu, se nedostavily. Při odvodech v Táboře a Třeboni ve dnech 17.–18. listopadu 1938 povolanci uspořádali protestní demonstraci, kam přivedli svoje ženy a děti. V některých okresech a městech nebyla pro útvary práce a ubikace rovněž vnitřní poměry v táborech nebyly urovnané (např. projevovaná nespokojenost s jejich pracovním zaměřením). Problémy způsobovala i šeptaná propaganda, která šířila nepravdivé informace o tom, že mají charakter koncentračních táborů a jsou spojeny s vojenským výcvikem. Obdobně hovořila zpráva o náladě v řadách českého dělnictva, která uvádí, že obyvatelstvo nebylo na vznik pracovních táborů připraveno vhodnou propagandou a na tábory se často dívalo jako na trestné setniny nebo tábory arestantů.

V hromadných ubytovnách se brzy prováděl nábor do pracovních praporů. Vzhledem k blížící se zimě vázl, a tak se realizoval jen v některých okresech. Aby se zabránilo nepříjemným vlivům zahálky, neboť zaměstnání při udržování pořádku v hromadných ubytovnách a při společných kuchyních nedostačovalo pro všechny, bylo nařízeno zvláštním výměrem všem okresním úřadům, aby v prvé řadě opatřily uprchlíkům placené zaměstnání, čímž měla být regulována státní utečenecká podpora. Za druhé měly úřady v součinnosti s obcemi, kde se nacházely hromadné ubytovny, vytvořit pracovní místa na obecně prospěšné práce za poplatky, které byly pro obce ještě únosné, jakož i za úhradu sociálního pojištění při 40 hodinové pracovní době. Opatření se jevilo jako nezbytné, neboť nezaměstnaní i lidé pracující poukazovali na to, že někteří uprchlíci si žijí bez práce lépe než místní nezaměstnaní nebo pracující občané. Jako třetí opatření se nařizovalo, aby staří lidé uklízeli v ubytovnách či pomáhali s přípravou jídla. Všichni utečenci měli využít volný čas ke čtení, přeškolování pro jiná zaměstnání a ti, co uvažovali o emigraci, se měli učit cizím jazykům.

 

Umístění státních zaměstnanců z pohraničí a později Slovenska představovalo zapeklitou otázku. V tisku se hovořilo o nutnosti propuštění vdaných žen a osob v důchodovém věku ze státních služeb. Parlamentní úsporný a kontrolní výbor proto podnítil 26. října 1938 ministerskou radu k tomu, aby vyřešila otázku vdaných státních zaměstnankyň. Rovněž doporučil dát do penze státní zaměstnance v důchodovém věku a vydat zákaz dvojího honorovaného zaměstnání pracovníkům ve státním a veřejném sektoru. Konkrétní opatření provedla v tomto směru až Beranova vláda.

 

Ministerstvo zemědělství prosadilo vydání nařízení č. 304 z 25. listopadu 1938 o přechodném umístění zemědělců z území obsazených cizí mocí. Norma se týkala jen zemědělců obhospodařujících více než 50 ha půdy. Na příkaz okresního úřadu měli umístit a poskytnout stravu zemědělcům, jejich rodinám i živému inventáři z okupovaného území. Na 20 ha výměry takových závodů měla zpravidla připadnout jedna rodina s příslušenstvím. Ubytovatel přejal závazek ubytovat a stravovat svěřené rodiny, měl umožnit uložení mrtvého inventáře, krmení a provoz inventáře živého, podle možností poskytnout přechodně zaměstnání ubytovaným a jejich potahům. Ubytovateli příslušela náhrada, především v práci utečenců, v užitku z dobytka a v propůjčení jeho inventáře. U nemajetných uprchlíků zemědělců měla být náhrada poskytnuta z veřejných prostředků k tomu určených. Zásady pro ocenění práce a vzájemných naturálních plnění měl stanovit zemský úřad. „Toto opatření, které apeluje na stavovskou solidaritu zemědělců, jest naprostou nutností a dlužno je vítati jako energický a pozitivní čin.

Rovněž výsledky provádění normy byly v tisku hodnoceny pozitivně. „K umístění zemědělců ze zabraného území se dosud přihlásilo na 3000 majitelů zemědělských závodů, což je vyšší počet než je počet zemědělců, kteří se u okresních úřadů přihlásili o umístění. Část zemědělců byla ubytována u svých příbuzných. O umístění požádalo asi 13 % zemědělců-uprchlíků.“

Přes tuto proklamovanou úspěšnost narážela praktická realizace nařízení na určité obtíže. Např. v politickém okrese Roudnice nad Labem se předpokládalo, že se podaří umístit 78 rodin rozptýleně do 51 obcí okresu. Do poloviny prosince 1938 přijali místní rolníci pouze 6 rodin. „Sondáží v obcích byl navíc zjištěn nepříliš vstřícný postoj k uprchlíkům ze strany tamních zemědělců.“ Naproti tomu se velkostatek dr. Maxe Lobkowicze postaral o své zaměstnance ze statků v zabraném území.

Podle situačních zpráv naráželo provádění předpisu jednak na nedostatek porozumění, ale také na nedostatek selských usedlostí. Po celé republice mohlo být umístěno jen 51 rodin na hostitelských usedlostech. V těchto případech nepožadovali hostitelé vůbec nějaké náhrady. Za náhradu byly umístěny 3 rodiny.

 

V rámci opatření pracovních příležitostí pro nezaměstnané bylo uvolněno 5 milionů korun na podporu stavebních prací, pro které nebylo možné získat pracovní útvary. Podpory z této částky měly být udělovány jen veřejnoprávním stavebníkům, z podpor tak vypadly všeužitečné korporace. Podmínkou bylo také zahájení stavebních prací do konce roku 1938.Vláda gen. Syrového dále vydala nařízení č. 309/1938 Sb. z 29. listopadu 1938 o stavbě exteritoriální průběžné silnice (dálnice) Breslau–Wien. Smlouva o stavbě tohoto projektu byla podepsána v Berlíně 19. listopadu 1938. Republika měla poskytnout pro stavbu a do bezplatného užívání vhodné pozemky. Autostráda měla být vyňata z jurisdikce ČSR a k její stavbě měli být též použiti českoslovenští dělníci. Tento projekt v sobě ukrýval jasné germanizační tendence. Byla podepsána také dohoda o stavbě průplavu Odra–Dunaj. Tyto projekty, včetně stavby 900 km dlouhé autostrády z Prahy přes Brno, Zlín, Prešov do Chustu, měly přinést zaměstnanost pro 100 000 lidí.

Jakákoliv péče vyžaduje finanční zabezpečení, proto se Syrového vláda již 23. září 1938 usnesla na poskytnutí částky 2 milionů korun na usměrnění a umístění osob vystěhovaných z pohraničí.

 

Ministerstvo sociální péče však již následující den žádalo ministerskou radu o poskytnutí mimořádného úvěru ke krytí výdajů na péči o uprchlíky. K tomuto účelu byla uvolněna částka 4 milionů korun. „Obnos 4 000 000 Kč, který jest prozatím z daru Národní banky k dispozici, v žádném případě nepostačí a bude nutno hledati úhradu pro částku v prozatímní výši asi 10 000 000 Kč k úhradě nákladů, které vzniknou z titulu péče o uprchlíky a příp. o osoby v plebiscitním území. Konečná potřebná částka bude zcela závislá na poměrech, jaké se vyvinou a které nelze nijak předvídati.“ K 4. říjnu 1938 bylo evidováno 35 804 potřebných uprchlíků. Celková potřeba finančních prostředků na osobu a den činila 8 Kč. Na zhruba 35 000 osob by tak připadalo 280 000 Kč denně. K 7. listopadu 1938 se na zálohy poskytované okresním úřadům vyčerpalo již 3 161 004 Kč.244 Otevírala se tedy otázka dalšího financování. Do konce listopadu 1938 vydala veřejná správa 16 036 000 Kč, které byly určeny především na existenciální stabilizaci nemajetných uprchlíků. Finanční prostředky putovaly i do Ústavu pro péči o uprchlíky.

 

 

Vnímání uprchlíků pohledem tisku

Druhá uprchlická vlna

 

Pro období sudetské krize tedy v září 1938 existují novinové záznamy především k situaci v hlavním městě Praze. Uprchlíci se dostávali i na titulní strany a vysloužili si intenzivní takřka denní pozornost, což mělo své důvody, neboť ideologicky propagandistická masáž říšského rozhlasu šířila blufy o situaci německé menšiny v první Československé republice. Podle zavádějících rozhlasových šotů mělo být o utečence špatně postaráno. Vnitrozemské obyvatelstvo k nim mělo přistupovat chladně a bez zájmu. Pozornost tisku souvisela také s dalším specifikem, neboť se jednalo o novou situaci, která vyžadovala briskní řešení. Navíc se bytostně dotýkala území vlastního státu. Nyní stručně k tomu, jak se ocitli v hlavním městě.

 

15. září 1938 přijely do Prahy první transporty z pohraničí. Jednalo se vesměs o starce, ženy a děti německé národnosti. Jen několik žen doprovázeli jejich manželé, kteří se brzy vraceli domů. Utečenci byli umístěni do několika provizorních ubytoven. Jejich situace zajímala manželku prezidenta republiky Hanu Benešovou, která v doprovodu předsedkyně Československého červeného kříže dr. Alice Masarykové navštívila nádražní ošetřovnu Červeného kříže a nádražní služebnu CPO na Masarykově nádraží. „Paní Benešová projevila účastný zájem pro utrpení a strádání rodin, uprchlých před terorem henleinovců, a sama podnikla další kroky ke zvýšení účinné pomoci všem uprchlíkům.“

 

Jak vnímal náhlý příchod těchto uprchlíků dobový tisk? Zaujímal nějaká obecná stanoviska k uprchlické otázce? Jak už bylo výše uvedeno, všímal si intenzivně zájmu pražského obyvatelstva o osud těchto postižených lidí. Částečně byl tento zájem vyvolán zmíněnou německou propagandou. Pražští obyvatelé projevovali solidaritu s uprchlíky nejen sbírkovou aktivitou, ale i různými dalšími dary.

 

Agrární Venkov spíše stručně a věcně upozorňoval, že vedle dobročinných organizací i jiných institucí projevovalo zájem o situaci uprchlíků i starousedlé obyvatelstvo. „Krom těchto spolků projevuje i obyčejné obyvatelstvo zájem o osud těchto nešťastníků zbavených přístřeší a přes noc vyhnaných ze svých domovů. Přicházejí ženy i zcela chudé, které viděly nebo četly o příjezdu těchto nouzových transportů matek s dětmi, které nemají co na sebe a přinášejí čisté prádélko a přikrývky.“ Zvláštní pozornost si vysloužili utečenci umístění na Strahovském stadionu. „A lidé z okolí se snaží pomoci ze všech sil. Přivážejí dětské kočárky, přinášejí hotové peníze, části šatstva, potraviny aj. Účast s nešťastníky je velká. Už při jejich příjezdu na Masarykovo nádraží bylo vybráno něco přes 3000 Kč, podobná částka se vybrala i na Denisově nádraží. Restauratér na Masarykově nádraží dal všem příchozím snídaně, polévky, chléb atd.

 

Bulvární Polední list uvedl, že pomoc neznala národnostních rozdílů. V této chvíli nechal stranou výpady proti německým uprchlíkům: „Na nádražích viděli jsme dojemné scény, kdy chudí občané zahrnuli dárky a penězi uprchlíky bez rozdílu národnosti, kteří přijeli bez prostředků a s několika drobnostmi v ranečkách. Večer list spjatý s republikánskou stranou psal také o příjezdu německých demokratů a nutnosti pomoci všem, kteří museli opustit své působiště jen proto, že „byli jiného přesvědčení než pár fanatiků“.

Národní politika upozornila i na podporu pouličních prodejců: „Trhovci z Tylova náměstí věnovali dárky uprchlickým dětem“.

Lidové noviny mimo výše uvedených faktických informací o sbírkách či darech popisovaly ubytování uprchlíků v rodinách Pražanů či možnosti jejich bezplatné dopravy: „Jakmile se však roznesla zpráva o jejich příjezdu, stali se všichni předmětem péče pražského občanstva, které se dojemným způsobem staralo o ulehčení jejich dočasného osudu. Značný počet uprchlíků byl přijat přímo do rodin. Řidiči motorových vozidel ochotně dopravovali uprchlíky podle pokynů do nocleháren a na stadion. Na samotných nádražích se jen do klobouku vybraly pro postižené tisíce.“

 

Dary živnostníků a různých větších firem nezůstaly mimo pozornost komentáře národně socialistického Českého slova. Nejednalo se jen o peníze, ale také o jídlo či hračky. „Dobří lidé z celé Prahy scházejí se na Strahově. S jídlem, pokrývkami, cukrovinkami, mlékem, pražští uzenáři již včera oznámili, že budou zdarma pro uprchlíky dodávat uzeniny. Dnešní večeře (tj. 17. září) pro všechny je již plně hrazena z darů. Hraničářský odbor zaměstnanců elektrických podniků odevzdal ústřednímu sociálnímu odboru částku 1000 Kč, aby jí bylo použito na zubožené ženy a děti, a scházejí se dary další. Firma Amscheiberg oblékla téměř úplně 280 dětí a kromě toho jim poslala množství hraček. Milena Jesenská v Přítomnosti popisovala štědrost, s jakou Pražané utečence obdarovávali. Všichni měli být spokojeni: „Pražané přicházejí proudem a každý něco nese. Víte, že nejen dávají, ale že také umějí dát! A já vám povím, jaké překvapení připravila Praha světu - v této poměrně tak malé - události: tito lidé jsou tu šťastní!“

 

Ústřední tiskový orgán KSČ – Rudé právo informovalo do svého zákazu v říjnu 1938 intenzivně o německých uprchlících z pohraničí. Není divu, neboť mezi nimi bylo mnoho komunistů a sociálních demokratů. Deník krajní levice zdůrazňoval soucit pražských obyvatel. „To co učinil hned v prvních minutách pro tyto nešťastné oběti, to jest nádherný čin lidské solidarity a lidskosti. Sami z okamžitého popudu sbírají peníze, odbíhají a hned se vracejí s balíky vuřtů a chleba, s košíky jídla a stále něco sbírají od nově příchozích. Lidé hovořící německy uklidňují a utěšují plačící mámy.“

 

Sociálnědemokratické Právo lidu věnovalo velkou pozornost osudu „lidí bez domova“ z podobných důvodů jako Rudé právo. Vedle informací o vykonaných zaopatřovacích akcích publikovalo provolání k primátorovi Zenklovi a obyvatelům hlavního města: „Považujeme za nutné vznést apel na pana primátora, aby zvláštní výzvou požádal obyvatelstvo pražské, aby těmto nešťastným hraničářům poskytlo všechnu pomoc. Hraničáři, prchající z pohraničí, přišli mezi své. Trpí za nás za všechny, zaslouží si, abychom jim pomohli.“

 

Obdobné výzvy k pomoci se prozatím objevovaly skromněji. Mimo Práva lidu se vyskytly v drobnějších denních zprávách Národní politice či Lidových novinách. Větší počet takových provolání a proseb bylo možné zaznamenat až v říjnu. V září se spíše psalo o složitých poměrech uprchlíků a kalkulovalo se pravděpodobně s jistou mírou spontánnosti v otázkách příspěvků a podpory. Pozitivně o zájmu a pomoci Pražanů psal také německý Prager Tagblatt. „Děti obdržely ovoce, a když si stouply před nádražní budovy, byly Pražany obdarovávány sladkostmi. Spontánně probíhaly před nádražími peněžní sbírky a byly rozdělovány rodinám sudetských Němců.“ Sozialdemokrat vyzýval k pomoci německým uprchlíkům bez rozdílu politického a náboženského vyznání. Obdobný postoj zaujala Milena Jesenská, podle níž měli být Němci z pohraničí uvítáni jako hosté.

Když shrneme údaje z výše uvedených citací, vyplývá z nich, že deníky jednoznačně kladně charakterizují přijetí uprchlíky z pohraničí Pražany. Upozorňují na soucit, spontánní pomocné akce a dary starousedlého obyvatelstva. Národnost uprchlíků neovlivňovala jinak veskrze pozitivní recepci. Jednotlivé listy nekomentují zatím uprchlickou vlnu hlouběji. Pouze registrují pomocné akce a při stylizaci zpráv nevystupují záporně proti uprchlíkům. O tom, že by mezi uprchlíky mohli být židé, vůbec nepíší. Musíme si uvědomit další souvislosti těchto novinových zpráv. V září roku 1938 probíhala sudetská krize a propagandou silně zatížený německý rozhlas uváděl, že uprchnuvší demokratické Němce nečeká ve vnitrozemí nic dobrého, jen odmítnutá pomocná ruka a lhostejnost. „Propaganda říšského rozhlasu uváděla, že němečtí uprchlíci nemají v Praze co jíst a musí nocovat pod širým nebem.“

 

Tuto skutečnost popsaly některé novinové zprávy, které zároveň zachytily obavy uprchlíků německé národnosti z přijetí od Čechů. Kladné přijetí od vnitrozemců tak mnohé z nich překvapilo. Jak to uvádí v jedné z reportáží Milena Jesenská: „V Chebu nám vyprávěli, že nás Češi poplivou, že nám nandají a že nás zavřou. Češi nás však přijali jako přátele, chovají se k nám krásně. Chceme zpátky už jenom proto, abychom to doma řekli. Nezapomeneme na to! Báli jsme se vás, když jsme sem jeli. A teď jsme tu tak rádi!“

 

Podobně vyznívá i záznam z legionářského Národního osvobození: „Jsme nyní v Praze a poznali jsme ty, které nám propaganda vylíčila jako zlé lidi, jako naše nepřátele. Přijali nás jako bratry a sestry. Naše děti zde mají vše, co potřebují. Naši vůdcové lžou, když vám vypravují o Češích. Všichni jsou k nám hodní a děkujeme jim za to. Věřte nám a tomu, co zde prožíváme, co cítíme a vidíme."

 

S trochu poetickým vyzněním se objevil článek v Lidových listech: „Je třeba poznamenati, jak překvapeni jsou zejména Němci, kteří nečekali tolik upřímnosti a srdečnosti. Představovali si, že na ně české obecenstvo bude hledět nějak příkře, ale místo toho přijala je Praha se srdcem otevřeným a plným lásky.“

Podle Večerního Českého slova poznali němečtí demokraté ve vnitrozemí své přátele: „Všichni jsou překvapeni přijetím, kterého se jim dostalo. V neštěstí poznávají přátele.

 

“Na snahu pomoci a soucítění s „lidmi bez domova“ a celkově kladné přijetí mohly působit i novinové zprávy a také to, že se počítalo, že se jedná o přechodnou záležitost. Zkrátka, že uprchlíci se po skončení nepokojů v pohraničí navrátí zpět do svých domovů a nebudou trvale přítomni ve vnitrozemí, což bylo nepochybně i jejich přání, ale další překotný vývoj ukazoval, že to nebude v řadě případů možné. Zprávy denního tisku tento předpoklad potvrzovaly. Logicky totiž počítaly s tím, že po uklidnění situace bude návrat do původních domovů možný. V novinových článcích se objevila stejná hodnocení: „Za několik dní se opět vrátí do svých domovů, vždyť nepokoje jsou likvidovány a v rozbouřených okresech zavládne opět normální život.“

„Mají jedinou touhu v klidu a míru se vrátit do svých domovů.“ „Čekají… do té doby než se rozhodnou vrátit se do svých domovů tak narychlo opuštěných.

„Všichni netrpělivě očekávají chvíli, kdy se budou moci vrátit do svých domovů a podat svědectví o tom, jak bylo s nimi zacházeno.“

„Všichni muži mají jedinou myšlenku, chtějí se vrátit zpět.“

Ukazovalo se ale, že návrat domů se pozdrží, neboť ještě před uzavřením mnichovské dohody z 29. září 1938 se z téměř dvou tisíc uprchlíků pobývajících v Praze vrátila do původních domovů jen polovina. Druhá polovina byla umístěna ve venkovských okresech Vlašim, Ledeč nad Sázavou a Sedlčany. Zbývá ještě odpovědět na otázku, jak tisk posuzoval uprchlickou vlnu jako celek. Pro většinu deníků se jednalo o oběti teroru ozbrojených bojůvek (oběti „Henleinovského“ teroru). „Museli opustit své působiště jen proto, že byli jiného názoru než pár fanatiků.“

Nechtějí sklonit hlavu před diktátem SdP, a jejichž obvázané hlavy ukazují, jakými prostředky tato strana pracuje.

 

Útěk německých demokratů ze sudetoněmeckého území byl pro Právo lidu jasnou odpovědí na Hitlerova slova o jednotě Němců a touze po připojení pohraničních území k Německé říši. Uprchlíci útěkem vyjadřovali také svůj názor na nacistické hnutí. „Jde vesměs o lid německé národnosti, který tak drastickým a pro něj jistě bolestivým způsobem dává nejzřejměji najevo, co si o hakenkrajclerech myslí. Je to také nejpádnější odpověď lidu na Henleinovu výzvu ‚My chceme domů‘, tj. do Třetí říše, a současně odpověď na požadavek Hitlerův o připojení německých krajů k Německu.“

Večerník Práva lidu mimoto upozorňoval, že neutíkají před terorem Čechů, nýbrž před násilím vlastních soukmenovců.

Milena Jesenská se v Přítomnosti zamýšlela nad tím, že útěky Němců do vnitrozemí musí být pro okolní svět překvapením, neboť nejsou ohrožováni Čechy, ale vlastním národem. „Je asi pro svět další překvapení, že tisíce a tisíce Němců utíkají k nám, cítí-li se ohroženi na životech – Němci! I přes soustavná hlášení, že Češi Němce likvidují.“ Útěk do vnitrozemí tím způsobem vyjadřuje i to, že tisíce Němců považují Čechy za větší přátele a ochránce než dnešní říšské Němce.

 

Polední list považoval za vhodné zdůraznit, že ne všichni Němci podporovali Henleinovy aktivity. „Bylo by jistě velmi vhodné, aby se na tyto lidi přišli podívat zahraniční zpravodajové. Přesvědčili by se, že v republice existují také jiní Němci než ti, kteří se vydávají za mluvčí všech Němců." Jak se tisk stavěl k dalšímu přílivu uprchlíků a poskytování pomoci? Odpověď na tuto otázku je problematická. Publicisté a novináři si podobný dotaz v září nepoložili. Nebyl ani důvod, neboť se předpokládalo, že pomoc je dočasná a uprchlíci se vrátí zpět do svých domovů. „Úřady nekladou tomuto stěhování (tj. silnějším přesunům teď už i českého obyvatelstva-pozn. J. B.) žádné překážky, protože jsou přesvědčeny, že jde o zjev pouze přechodný.

 

Jiná situace nastala po přijetí mnichovské dohody, kdy se tato otázka stala skutečně aktuální. S ohledem na vyznění i výše uvedených citací a dalších novinových zpráv, probíhalo kladné přijímání uprchlíků a poskytování pomoci bez obtíží po celé září. Dokládají to zprávy z Kladenska,Olomoucka a Přerova. Komentáře dovolují popsat i situaci „lidí bez domova“. V Olomouci byli podle novinového titulku „Němci doma mezi Čechy“. „Město Olomouc učinilo opatření rozsáhlá opatření, aby se těmto ubožákům dostalo všeho, co potřebují.“ Zpráva z Plzně, kde byli většinou demokratičtí Němci, konstatovala, že sběrací akce probíhaly bezproblémově a s dobrými výsledky. Rudé právo upozorňovalo také na nutnost pomoci od úředních orgánů. Lidská solidarita měla své hranice. Mělo dojít ke stabilnímu přísunu financí, což měl v prvé řadě zajistit stát.

 

V období sudetské krize 1938 a druhé uprchlické vlny panovala ve sledovaném tisku zvláštní situace vzácné shody. Uvedené zářijové zprávy víceméně pouze popisovaly situaci uprchlíků v hlavním městě Praze. Pravděpodobně částečně i pod tlakem propagandou zmasírovaného říšského rozhlasu se široce rozepisovaly o poskytnuté pomoci utečencům, kteří byli v této době převážně německé národnosti. Líčily také spontánní pomoc pražského obyvatelstva, a vyvracely tak lživá obvinění německého rozhlasu o těžké situaci německých demokratů. K jednoznačně kladnému přijetí uprchlíků jistě přispívalo, že pomoc těmto lidem byla považována za dočasnou.

 

Třetí uprchlická vlna – plebiscit a uprchlíci

 

Na začátku října patřil k aktuálním otázkám hlavně plebiscit ve sporných oblastech,které měly být do jeho uskutečnění obsazeny mezinárodními jednotkami. S tím souviselo i vracení utečenců do těchto zón a jejich dočasná podpora.

Podívejme se nyní, jak periodika popisovala jejich situaci v kratinkém období falešných představ o konání plebiscitu. Hesla „Hraničáři na svá místa! Vraťte se do svých domovů! Uprchlíci musí zpět domů.“ doplňovala slova o odpovědnosti, povinnosti k republice a nutnosti zůstat v původních domovech.

 

„Za vámi, za vašimi ženami a dětmi stojí celý národ, který přejímá na svoje bedra starost o vás a vaše osudy.“

Hraničáři se vracejí nazpět ke splnění své poslední velké povinnosti k republice. Děti se přidělují rodinám v Praze i na venkově, které se o děti dávno v hojném počtu přihlásily.

Objevily se i zmínky na státní zájem. Starousedlíci měli „lidem na útěku“ vysvětlit jejich důležitou úlohu ve prospěch státu: „Žádá se proto každý, kdo snad uprchlíkům poskytl první pomoc, aby vyrozuměl o jejich pobytu obecní úřady k provedení tohoto opatření a podle možností vysvětlil těmto našim spoluobčanům, že návrat do smíšeného území vyžaduje státní zájem.“

Komentáře k plebiscitu a povinnosti uprchlíků se tohoto lidového hlasování zúčastnit argumentovaly i národními zájmy. Upozorňovaly na rozvahu a klid obyvatelstva před překotností a nerozmyslem. V pohraničí měl už být klid a lidé neměli mít strach před útoky ordnerských formací. Navíc by se hraničáři neměli vzdávat před důležitým rozhodnutím: „Je ve svrchovaném zájmu národa a republiky, aby všichni občané vytrvali na svých místech a vystříhali se překotnosti. Ani jeden hlas pro republiku nesmí přijít nazmar. Pamatujte na to, že překotným útěkem můžeme připravit stát o další kusy drahocenné půdy. Vytrvejte v zájmu národa na svých místech. Nevzdávejte se před rozhodnutím!“ S podobným laděním se setkáváme i v Českém Slově: „Musí vytrvati. Je to naléhavá povinnost vůči národu a státu.“Analogicky zaměřenou výzvu publikovalo Právo lidu: "Klid a odhodlanost v nejtěžších dobách. Češi v pohraničí zůstaňte klidní a odhodlaní až do konce. Nevěřte provokatérům."

Na svědomí uprchlíků apeloval jiný článek, který zároveň kalkuluje i s tím, že pro republiku mohou hlasovat demokratičtí Němci: „Kdyby čeští občané a Němci loajálního smýšlení opustili v těchto dnech pohraničí, mohli by zle poškodit naše zájmy. To si musí každý z nich uvědomit.“

Bulvárnější A-Zet ranní zdůraznil obětavost hraničářů k národu a státu: „Se vzornou oddaností uposlechli úřední výzvy a ukázněně se vracejí, kde žili a kde musí žít ještě nějaký čas, protože chtějí svými hlasy zachránit části našeho území. Pro mnohé rodiny znamenal tento útěk vydání posledních nepatrných úspor. Lidé chovají naději, že tato nejprůmyslovější a nejčestější část pohraničí zůstane zachována ČSR.“ Zatímco předchozí citace popisovala dobrovolný návrat uprchlíků, ukazovalo se, že ne všichni tak budou chtít učinit – tedy chtít vrátit se do svých původních domovů. Proto vedle apelů na vznešený ideální čin pro stát a národ, jež měli učinit hlasováním, se musely nutně objevovat i tvrdší výzvy o povinnosti návratu. Jak víme, v případech ohrožení života byli ze závazného návratu vyloučeni. „Všichni uprchlíci budou vráceni. V plebiscitu ztráta každého hlasu znamená vážné ohrožení zájmů republiky a nebezpečí dalších ztrát.“ Nechyběly další obdobné titulky a hodnocení: „Ani jeden hlas se nesmí ztratit! Kdo snad odešel, musí se vrátit!“ „Kdo by odešel, ten pomáhal by protičeské nespravedlnosti!“„Bude to těžké, ale všechno musí podstoupeno, abychom nepodlehli!“„Každý musí být v době plebiscitu na svém místě. V plebiscitu nesmí být ztracen ani jeden hlas pro věc národa a státu.“ „A vy muži nevzdalujte se, dokud tuto národní povinnost nevykonáte! Znovu na stráž, znovu proti vichřici!“

Rozladění a beznaděj v řadách demokratických Němců popisovaly Lidové listy. Vyplývaly nejen ze zklamání z mnichovského rozhodnutí, ale také z nuceného návratu. "Ale domů se jim jde těžko, smutně. Jsou to truchlivé pochody. A všichni říkají, že si to takhle nepředstavovali.“

 

Rudé Právo v článku „Křížová cesta uprchlíků“ jednoznačně kritizovalo vracení uprchlíků, které mělo zvětšovat jejich utrpení. Nemělo se jim dostávat ochrany československých bezpečnostních složek, ordneři se mstili německým vojákům, kteří uposlechli mobilizační vyhlášky. Řada Čechů byla zatčena. „Výzvami v rozhlase a tisku byli vyzváni, aby se vrátili do svých domovů v pohraničí, i když je toto zabráno říšskoněmeckým vojskem. Měli se vrátit k plebiscitu, aby splnili svou národní povinnost … Hraničáři však doplácejí většinou zle na svůj návrat. Našim hraničářům měla býti zabezpečena jejich bezpečnost a poté teprve mělo přijít říšskoněmecké vojsko. A hlavně neměli býti posíláni zpět, aby jejich utrpení bylo zvětšováno! To je těžkou obžalobou úředních kruhů!“

 

Sozialdemokrat uváděl nepřesné informace k povinnosti návratu kvůli plebiscitu. Opatření se mělo týkat pouze uprchlíků bydlících v plebiscitním území. „Nejedná se v žádném případě o návrat do území, která byla již obsazena německým vojskem nebo budou, nýbrž do míst, která budou pod správou československých úřadů nebo mezinárodních policejních jednotek.“

 

Vracení mělo probíhat z hlediska nutného státního zájmu. V jiném článku apeloval na ministerstvo propagandy, které mělo zakročit proti výstřelkům nenávisti proti německým demokratům, neboť je důležité, aby i oni dali hlas republice. „Ministerstvo propagandy bude muset usilovat o to, aby bezpodmínečně získalo všechny demokratické Němce, aby při plebiscitu dali hlas československému státu.“

 

Třetí uprchlická vlna – názory a komentáře

V pomnichovské vlně převažovali v masivní většině utečenci československé národnosti. Jaké postoje zaujaly v říjnu k migraci některé z tehdejších periodik? Došlo k proměně dřívější linie? Objevily se nějaké koncepty řešení této otázky? Po mnichovském rozhodnutí došlo v některých listech k obměnám dosavadní linie, i když, jak bylo naznačeno, většinou se v září 1938 o pomocných akcích pouze informovalo a výzvy či určité názory k migrační vlně se v komentářích neobjevovaly.

 

Lidové listy v článku „Národní solidarita v duších, srdcích i činech“ zdůraznily, že pomoc přichází v úvahu pouze pro Čechoslováky nebo pro ty, kteří podporovali československou myšlenku. Demokratičtí Němci by tak neměli být z pomoci vyňati. Stať mimoto akcentovala širokou účast obyvatelstva na osudu utečenců. Pro soucit s nimi nacházela i pojmenování, nazývala ho národní solidaritou. „Dnes, kdy je jeden z nejtěžších okamžiků národní historie, objevila se krásná vlastnost: národní solidarita. Vidíme ji v té široké velké účasti, které má zázemí s lidmi z pohraničí, kteří sepjali svůj život s myšlenkou československou a jsou nyní přechodně zavaleni nepřízní osudu. Jste všichni z naší krve a našeho srdce! Vaše osudy jsou i našimi osudy! Toto vědomí tak zesílené národní solidarity je příslibem lepší budoucnosti. Kříž jednoho poneseme všichni. Nikomu nesmí být zrazen život, když ho nasadil pro nás všechny. Prostě na každého československého člověka strádajícího dneškem bude pamatováno, jemu pomoženo. Pokračuje odsouzením metod a praktik, které způsobily podzimní neštěstí. Na to je nutné od- povědět jinak v duchu křesťanské etiky. Prvním předpokladem k tomu bude národní, duchovní a sociální solidarita s trpícími, kteří jsou členy národa československého nebo podporovali jeho státní myšlenku.“Proti emigraci vystoupily o pár dní později. Podle komentáře měli být emigranti vykázáni, protože by se mohli stát příčinou chudoby národa, který se nyní musí soustředit především na sebe. „Ostatní emigraci, která nemá naši státní příslušnost, budiž hospodářská činnost zamezena a emigrace vykázána nebo repatriována do svých domovů. Náš národ – toto není žádný rasismus – nesmí chudnouti na účet těchto přistěhovalců, protože by to bylo brzo politicky neúnosné pro náš stát a nevyhnuli bychom se těžkým otřesům. V prvé řadě musí být uspokojen náš lid.“ Článek končil slovy o víře, že emigranti sami pochopí svůj osud a odejdou. „Bylo by proto nejvýš rozumno, kdyby emigranti, kteří přijdou v potaz, sami ve spolupráci s úřady pokusili vyřešit svůj problém a vystěhovali se odtud co nejdříve. Pomohou, mají-li rozum, nám i sobě!“

 

Národní politika požadovala druhý den obsazování pohraničí českých zemí rázný zákrok proti německým uprchlíkům. Nějaké ohledy neměly připadat vůbec v úvahu. Československá vláda měla jednat tvrdě, „jako se jednalo s námi“. To, že němečtí utečenci byli demokrati, nic neznamenalo, neboť jejich smýšlení se mohlo změnit a mohli být důvodem nového vstupu Německa do vnitřních záležitostí ČSR. Prvotní péče měla platit pouze českým uprchlíkům. Starost o jiné uprchlíky měla přejít na Anglii a Francii. „Nesmí být ani na chvíli pochyby o tom, že už nyní československá vláda musí jednat prozíravě, rázně a jedině podle sobeckého zájmu československého… Všechny ohledy musí jít stranou… Naší první povinností musí být postarat se o české hraničáře. Již tu se naskýtá důležitý problém hospodářský a sociální … Nesmíme se ani ohlížeti, je-li někdo demokrat anebo nikoliv. Za půl roku může z něho být nacista a Německo může mít nový důvod k zákrokům … O uprchlíky (německé – pozn. J. B.) nechť se postarají humanitní spolky v Anglii a ve Francii, které měly takou starost, aby se Henleinově sudetoněmecké straně tolik neubližovalo.“

 

Za viníky současné situace považoval západní mocnosti, které vehnaly republiku do sféry vlivu Německa. Stát nemohl nadále přechovávat protihitlerovské Němce, neboť by tím dráždil „velkého německého souseda.“ Dr. Antonín Dušek horoval pro následování cizích vzorů Německa a Itálie, jakým způsobem se vypořádali s emigrací a chránili svou svébytnost. „V tomto státě mohou být živi a šťastni jen Češi, Slováci a Podkarpatorusové, nikdo jiný tu nemá co dělat a když veliké státy, jako Německo a Itálie, z nichž zvláště Itálie se svým vynikajícím vůdcem nám vždy byla a bude příkladem, nepřipouští žádných emigrantů a chrání svou národní svébytnost, tím spíše tak musíme učinit my, národ a stát, jehož by emigrace úplně udusila a mezi- národně přivedla do nových konfliktů.

 

Polední list pokládal Němce za stíny mezi uprchlíky, neboť mezi ně měli infiltrovat lidé, kteří podléhali henleinovcům a byli pod jejich vlivem, např. děti učili ve škole nebo zaměstnávali jejich rodiče. „Avšak zde bude nutná náprava! Nový stát musí býti státem Čechů a Slováků!“

 

Přestože Polední list začínal měnit svoji linii vztahu k neslovanským uprchlíkům, přetiskl úřední zprávu či spíše výzvu o nutnosti pomoci uprchlíkům Čechům i Němcům. Podle tohoto oznámení měla být pomoc dočasná, neboť se počítalo s repatriací uprchlíků. Navíc měl proběhnout v blízké době plebiscit a každý hlas byl potřeba: „Uprchlíci, čeští i němečtí, kteří jsou přechodně ubytováni v některých českých obcích, potřebují naší pomoci. Jde jen o několik týdnů. Vláda se postará, aby repatriace byla učiněna ihned, jakmile bude rozhraničeno území obsazené a plebiscitní. Všechny úřady a korporace se žádají, aby při péči o uprchlíky trpělivě a nestranně pomáhaly.“

 

O několik dní později už vystupoval tvrději s heslem „Žádáme ochranu před invazí cizího živlu.“ Za nejaktuálnější otázku považoval problém židovské emigrace z pohraničí. Národní a státní povinnost měla být důvodem k vydání zákona, který by podvázal nabývání majetku bez souhlasu úřadů. Počítal s tím, že návrh vyvolá i odmítavé reakce, na něž odpovídal: „Zase začnou se nám deklamovati pohádky o humanitě. Jaká to humanita umožňující život cizímu živlu na troskách a bídě Čechů a Slováků. V tom není žádný rasový antisemitismus, nýbrž jde pouze o pud sebezachování … Náš stát se musí po dvacetiletém bloudění stát státem Čechů, Slováků a Karpatorusů.“

 

Nedlouho potom vyžadoval, aby všichni Němci zůstali v okupačním území. Češi jim měli zabránit v útěku. Odvolával se přitom na nepotvrzené zprávy britských Daily Telegraph, podle nichž Německo žádalo, aby Češi pomáhali znemožnit útěk demokratických Němců ze Sudet.

Po vzniku Ústavu pro péči o uprchlíky informoval především o pomoci Čechům-hraničářům. V případech sudetských židů, kteří získali na základě dohody o občanství a opci německou státní příslušnost, prosazoval přesun do původních domovů. Na emigraci z Německa, jež přišla po nástupu Hitlera do ČSR a žila v pohraničí, se zisk německé státní příslušnosti nevztahoval. Další pobyt emigrantů nepovažoval vzhledem k dalšímu hospodářskému a politickému vývoji za zdravý, proto měla emigrace z republiky odejít. Některé texty reagovaly na problémy v jednáních mezi uprchlíky a starousedlíky. Polední list apeloval na vnitrozemce hesly „Udělejte pro hraničáře místo“ a na tyto výzvy navazoval následujícím textem: „Najděte trochu toho vlídného slova, nestěžujte jim jejich tak bídný život ničím, co by mohli pokládat za krutý nevděk za národní práci, kterou kdysi v pohraničí tak obětavě konali.“

 

V únoru 1939 navrhoval hospodářský program, který obsahoval bod o nutnosti péče o 150 000 uprchlíků. Víme již, že tato cifra zohledňuje i demokratické Němce a židy. Plán na řešení problému měl být jednoduchý. Předpokládal zajištění obživy pro všechny utečence a nezaměstnané. Toho se mělo docílit přímou a nepřímou podporou soukromého podnikání, odpisy investic z daní, obnovením Rabínova zákona o maximalizaci daní do 80 %, podporou exportu, likvidací družstevního podnikání, upuštění od další drahé etatizace. Výroba měla být vyhrazena především soukromému podnikání. Všechny tyto kroky měly být odvislé od úpravy poměrů se sousedními státy, aby podnikání dosáhlo relativní právní jistoty.

 

Polední list obsahem svých článků horoval pouze pro stát Čechů, Slováků a Karpatorusů. Pro emigraci z Hitlerovského Německa nemělo být v ČSR místo, stejně tak i pro uprchlíky z pohraničí německé a židovské národnosti. Měla je čekat emigrace či návrat do Říše. Po vzniku Ústavu pro péči o uprchlíky počítal i s péčí o jinonárodní uprchlíky, avšak dočasně do jejich emigrace.

 

Ostřeji a více antisemitsky než Polední list vystupoval Expres, který vydával stejně jako Polední list koncern Tempo. V prvních říjnových týdnech se vyjadřoval pro návrat demokratických Němců a židů do okupovaného pohraničí. Později vyžadoval jejich emigraci. Kritizoval, že nařízení o vracení uprchlíků není prováděno důsledně a emigranti se vraceli zpátky do Prahy. Mělo se jednat o stav dočasný, neboť bezpečnostní složky měly začít dbát na dodržování nařízení. „Ze zabraného území v posledních třech nedělích odcestovalo mnoho lidí do Prahy. Rozčarováním pro ně bylo nařízení, že se musí každý bezodkladně vrátit do svého bývalého působiště. První část nařízení provádí se s veškerou přísností. Emigranti jsou doprovázeni na dráhu a po zakoupení lístku nasednou do vagónu, ale daleko nedojedou. Čtyři, pět stanic, kde vystoupí. Jeden či dva dny si v takovém městě počkají a vrací se znovu do Prahy v předpokladu, že mají vyhráno. Ono to však pravda není a policie je rozhodnuta s největší přísností vnutiti těmto lidem dodržování příslušného nařízení, neboť jinak by tato vyzněla úplně naprázdno a Praha by se stala eldorádem živlů…“

 

Nedlouho potom požadoval tvrdé zákroky proti těm, kteří tyto osoby ukrývali. „Nevítaní emigranti, kteří mají území republiky, co nejrychleji opustit snaží se různými triky svůj pobyt zde prodlužovat. Především mění často byty, aniž by svůj pobyt přihlašovali, aby bylo obtížno je sledovat. Dále předstírají různé nemoce, snažíce se vylákat od lékařů vysvědčení, že nejsou schopni cestování. Jejich počínání, směřující k oklamání úřadů, je protizákonné a bude nutno proti těm, kteří se jej dopouštějí, zakročit co nejostřeji. Stejně přísně však nutno také postupovat proti těm, kdož se poskytnutím bytu a opomíjením povinného přihlášení snaží podloudně emigrantům v nezákonném prodlužování pobytu pomáhat. Zákony a nařízení každé země jsou na to, aby byly respektovány. Emigranti páchali u nás dost dlouho všelijaké rejdy k naší škodě. Rychle s nimi odtud, a ty, kdož by je chtěli ukrývat, bylo by nejlépe, poslat za nimi!

 

Apeloval na národní povinnost čtenářů a vybízel je k nahlášení policejně neregistrovaných emigrantů, jakož i firem nezanesených v obchodním rejstříku patřící emigrantům.

Expres nepravdivě kritizoval rozdělování anglických sbírek. Nejvíce prostředků měli získat vystěhovalci německé a židovské národnosti a ti nejvíce postižení „tedy Češi,“ měli být kráceni. Vinni tím měli být především „němečtí emigranti ponejvíce ti neárijští“, kteří se snažili vyvolat co největší soucit rozšiřováním „nepřátelských zpráv o nás“.Národní noviny, ústřední list Národního sjednocení vystoupily obdobně proti emigrantům a židům, kteří měli reprezentovat živly rozkládající národ a zneužívat domácího pohostinství. Měli dostat na srozuměnou, že v republice není pro ně místo. Jedině provedení nejradikálnější opatření mělo znemožnit všechny snahy o rozložení národa.

 

Český národ byl charakterizován jako činorodý a připravený pomáhat jen Čechům vyhnaným z pohraničí. Cizí uprchlíci měli republiku opustit. „Je rozdíl mezi lidmi usedlými již dlouhá desetiletí mezi námi a mezi emigranty, zejména židovskými, kteří se v posledních dnech přestěhovali do našeho státu a ubírají dnes našemu lidu chléb a práci.“

 

V Peroutkově Přítomnosti se objevil článek k otázce německých uprchlíků v nových poměrech hned na začátku října 1938. Na malé ploše upozornil na podstatné problémy a otázky, které se dotýkaly nejen antifašistických Němců, ale i ostatních uprchlíků. Především považoval představy o velké početnosti demokratických Němců za chybné. Přičemž mimo dosavadní názory uvedl, že se jedná spíše o politický než hospodářský problém. Nepopíral v této souvislosti důležitý fakt – otázku opce, tedy nejen práva optovat, ale i povinnosti jednotlivých států přijmout osoby, které budou optovat pro tu, či onu státní příslušnost. Bez jasného vymezení této povinnosti pro Německo – spočívající v nezbytnosti přijmout optující osoby – se mnozí vyjadřovali proti dalšímu přijímání německých uprchlíků. „Víme, že některé noviny zahájily již kampaň, abychom mimo hraničářů nepřijali nikoho, ale stejně se ozývá požadavek, abychom demokratické Němce nepřenechali zlému osudu. Ústřední svaz československého studentstva vyzývá například, abychom ‚nezradili ty, kdo nezradili nás‘, a obrací se s touto žádostí na všechny veřejné činitele. Domníváme se, že veřejnost má o početnosti demokratických Němců poněkud přehnané představy. Nejde patrně o milion, nýbrž jen o několik set tisíc lidí, kteří budou optovat pro Československo. Celý problém je bolestný spíše z politických než hospodářských důvodů, ale ani v tomto ohledu ho nelze podceňovat.“

 

Milena Jesenská svůj názor k imigraci po Mnichovu korigovala. Upozornila, že v nových územních poměrech a přílivu inteligence ze Slovenska by se péče o německé demokraty stala břemenem „nad naše síly“. Důvody názorové proměny komentovala tímto způsobem: „Zastávala jsem se na těchto místech o podporu a bezpečnost sudetských demokratů ze všech sil, dokud byl československý stát v situaci, kdy jim tuto podporu mohl dát. Situace je dnes taková, že československý stát jim dnes tu podporu dát nemůže.“ Obsah textu ovlivňovalo několik faktorů. Především se nevědělo, jak dopadne otázka optace, na kterou sice mnichovská dohoda odkazovala, ale konkrétní smlouva nebyla zatím podepsána. Představa, kolik osob bude muset Československo přijmout, byla jen mlhavá. I v souvislosti s tím je nutné text posuzovat. „Nepodaří-li se nám v klidu a pořádku likvidovat hospodářsky, co bylo včera naše, a současně s tím zvládnout všechny důsledky obrovských přesunů statisíců lidí, budeme se podobat záchrannému prámu, který odvážeje z potápějící se lodi cestovatele do bezpečí, si naložil více lidí, než může přeplavit,“ uzavírala tuto pasáž.

 

Jesenská zároveň chápe složitý osud německých demokratických uprchlíků. Přirovnává je k živým padlým. Odpovědnost za ně měla mít francouzská a anglická vládá, které obětovaly Československo. Imigrační problém měl být brzy vyřešen, neboť se obává, že by z něj mohl vyrůst svízel v podobě případné pomsty vnitrozemců. Sbírky a peníze nestačí, protože je nutné vyřešit osud těchto lidí trvale nějakým plánem, ale hlavně rychle. „Polévky řešením nejsou.“

 

Do redakce Přítomnosti přišly dopisy, které kritizovaly odmítání podpory německým demokratům a tlak na jejich emigraci. Soustředění péče pouze na vlastní soukmenovce nazývaly příznačně národním egoismem. V prosincovém článku „V zemi nikoho“ Jesenská poukázala v souvislosti s návraty a vyhošťováním židovských uprchlíků na solidaritu a pomoc, kterou jim poskytovali někteří Češi i Němci, pokud židovští uprchlíci skončili v zemi nikoho na hraniční čáře mezi oběma státy a žádný ze států je nechtěl přijmout. „Dnes máme zemi nikoho za humny, co by kamenem dohodil. Mezi německou a českou hranici – pane bože, jaká je to hranice … dítě by ji odkoplo, hranice k pláči – je na některých místech stále ještě pruh ničí země. Napřed odtud odešlo československé vojsko, pak přišli němečtí (maďarští, polští) junáci a vyvezli sem židy z obsazeného kraje. Ze zbylého Československa přicházeli uprchlí židé zpátky. Někteří proto, že uposlechli nařízení, někteří z obavy o svůj majetek, jiní ze strachu o své milé, kteří zůstali v zabraném území. Přes ostnatý drát československý se dostali. Přes ostnatý drát německý se už nedostali. Zpátky přes ostnatý drát československý je už také nepustili. Ostnaté dráty 1938 jsou pevné a odolné.“

 

Na hranici je živili židé, Češi a Slováci z blízkého a dalekého okolí. Jídlo jim nosili i němečtí sedláci a dělníci. Podle Jesenské se tím ukazoval pravý charakter lidí bez ohledu na ideologickou výchovu. Povolení odstěhovat se k židovským rodinám v Československu dostávali potom, když byla dána záruka, že nezatíží veřejné zaopatřovací akce a brzy emigrují. V duchu předchozího článku uzavírala: „Dokud jsme měli sami nepobořený dům, byli jsme pohostinní a laskaví. Dnes jim můžeme přát jenom nový a dobrý život někde daleko. A přejme jim ho z celého srdce.

 

Rudé právo se jednoznačně kladně stavělo k utečencům československé i německé národnosti. Stála za tím hlavně politická skladba německých uprchlíků, mezi nimiž bylo velké množství levicově smýšlejících osob. Od vlády požadovalo uvolnění prostředků k okamžité pomoci a poskytnutí stravy a ubytování pro české a německé uprchlíky. Pomocí jim měli být povinováni všichni, tedy nejen vláda, ale i občané. „Ze svých domovů byli vyštváni – uprchlíci demokratičtí Němci a čeští hraničáři. Jsme k těmto lidem zavázáni velkými díky a máme k nim povinnosti. Prchající demokratičtí Němci, kteří neohroženě bojovali v prvních řadách obrany republiky a nepodlehli ani teroru, ani výhrůžkám, že s nimi bude krvavě zúčtováno, až přijde onen den. S nimi prchají také čeští hraničáři, kteří s nimi bránili pozice republiky… Tito lidé přicházejí k nám do českých krajů. A hledají zde útočiště a ochranu. Musí být obklopeni veškerou péčí a musí se jim dostati skutečné pomoci… Všichni demokratičtí občané, úřady i vláda republiky mají povinnost rychle pomoci hrdinným německým protifašistům i českým hraničářům, kteří bez své viny museli ustoupit z prvních linií, kde bránili republiku.“

Ve stati s názvem „Heroismus neznámých hrdinů“ upozornilo na zásluhy a hrdinství antifašistů i z důvodu, aby se na ně pamatovalo při péči o uprchlíky. „Nyní je nutné, aby se jim dostalo všemožné podpory a péče, aby jim bylo umožněno založení nových existencí. Nezapomínejme, že jejich zásluha o to, že jsme nepodlehli úplně, je veliká a vykoupena nesmírnými oběťmi a hrdinstvím.“

 

Později se migrační zábrany zúžily na obyvatelstvo jiné než československé národnosti. Vracení německých a židovských uprchlíků komentovaly večerní Národní Listy v článku „Košile bližší než kabát“ jako jediné východisko, neboť by vnitrozemcům „ubírali chléb“. „Usilují-li úřady, samospráva o to, aby německá a židovská emigrace vrátila se zpět tam, odkud přišla, jako nevítaná společnost, pak mají důvodné podezření, že tito lidé ubírali chléb našim příslušníkům … Není jiného východiska. Není to nezdvořilost k nim, ale je to prostý pud sebezáchovy, který velí starati se především o chléb a práci našim lidem, kteří se osvědčili v okamžicích nejhorších, jako lidé, kteří jsou na svém místě … V každém případě je košile bližší kabátu, třebas byl sebehonosnější a třebas by se po- stiženými dobře platil.“

 

Národní listy se vyjádřily k problematickému přijetí uprchlíků ve vnitrozemí místními obyvateli. „Přijetí těchto tzv. uprchlíků v českých krajích bylo často velmi chladné, jak od českého občanstva vyrušeného ze svého klidu, tak zejména i od úřadů, které z obav před přeplněním okrajových pohraničních míst zhusta způsobem nevlídným a strohým postupovaly proti těm, kteří ještě krátce předtím byli označováni za nejvěrnější část národa, za národní baštu a val.“

 

Sozialdemokrat kritizoval v článku „České listy proti demokratickému němectví“ komentáře uveřejněné v Národních listech a Národní politice, které upřednostňovaly péči o české uprchlíky a starost o Němce a židy navrhovaly přenechat Anglii a Francii. List DSAP považoval tyto údaje za zjevně nepravdivé. „Situace se nezlepší, pokud se říká nepravda.“ Nepřesně totiž líčily demokratické uprchlíky jako henleinovce. Lidé, kteří stáli v rozhodujících chvílích za republikou, byli ve vlastní kritické chvíli opuštěni těmi, za které se dříve zasazovali. Dalším z kritizovaných argumentů byla otázka požadavku otevření německých škol v Poděbradech. Sozialdemokrat k tomu napsal, že „uprchlíci mají jiné starosti, než aby chtěli v Poděbradech německou školu. Nechceme nic jiného než mít střechu nad hlavou a kousek chleba.“ Zmíněné citlivé záležitosti nepřispívaly ke klidu v řadách demokratických Němců. „Navíc by Češi si měli být této skutečnosti zvláště vědomi a to v době konání plebiscitu v pohraničí. Když bude český tisk stavět všechny Němce na jednu linii a když se bude demokratickým Němcům říkat, že pro ně nejsou existenční možnosti, potom ohrožuje redaktor Národní Politiky výsledek plebiscitu, potom nejedná v zájmu státu!“

 

Němečtí sociální demokraté požadovali stejná práva jako všichni ostatní. „Žádáme jednoduše naše práva. Žádáme, aby se o demokratické Němce staralo stejně, jako se musí starat o věrné občany republiky.“ Dr. Egon Schwelb psal o nároku německých antifašistů na československé státní občanství. Morální nárok našich ze sudetoněmeckých oblastí vyhnaných soudruhů na další uchování si československé státní příslušnosti nepotřebuje zdůvodnění.“ Odvolával se na slova politického protivníka Jiřího Stříbrného, že něm. soc. demokraté a komunisté se v těžké hodině zachovali dobře. Nedlouho potom se ve smířlivém tónu doufalo v pomoc německým uprchlíkům a židům. Předpokládal se podíl ciziny především britské pomoci. „Sami si nepomůžeme, pomocná akce bude postavena s pomocí zahraničí.“

V článku „Poděkování vlasti. Jak se zachází s uprchlíky“ se s ironickým podtextem informovalo o nuceném návratu 300 uprchlíků z Kladna do obsazeného území, ale jen malá část z nich skutečně skončila v plebiscitním území. „To je další důkaz pro naše mínění, že při návratu uprchlíků se postupovalo nelidsky a že stovky těchto nešťastníků byly vydány na nože nacistům.“ Velkou pozornost věnoval Sozialdemokrat otázkám vystěhovalectví a opce. „Zpráva o chystaném příjezdu londýnského starosty do Prahy probudila u mnoha uprchlíků ze sudetoněmeckých oblastí naději.“ V této souvislosti se upozorňovalo, že vystěhovalectví není jen otázkou financí, ale zajištění oblastí k usídlení, v tomto směru spoléhali na britskou vládu a britský výbor.

 

Pozornost si vysloužil projekt J. A. Bati, který předpokládal účast každé obce nad tisíc obyvatel, jež by přijala 20 uprchlíků a rodinám poskytla nezbytné prostředky do základu. Státní lesy měly pomoci dodáním dřeva ke stavbě domků. Mimoto se kritizovalo, že přidělování zahraniční pomoci vázlo. „Většině pomocných míst doposud nepřiteklo vůbec nic z peněz, které byly v cizině pro tento účel mobilizovány.“ Podle jedné z posledních statí zůstaly sice nedořešené problémy, ale podařilo se probudit ochotu pomoci. „Zůstávají, ale neřešené problémy, nemůže urychlit tempo jejich řešení. Podařilo se probudit ochotu pro pomoc.“

 

Problém německých demokratických uprchlíků představoval také humanitní problém, který měl i morální rozměr. „Osud a budoucnost sudetoněmeckých uprchlíků ztělesňuje lidský problém, který má velký sociální a morální význam. Jedná se o lidi, kteří na půdě demokratického státu zastupovali demokratické přesvědčení a před kterými každý rytířský protivník musí smeknout. Co k tomu můžeme přispět, se podařilo, tento problém odpolitizovat a přivést k pozitivnímu řešení, které by těžce zkoušené zemi nepřineslo další obtíže. Se zadostiučiněním musí být poznamenáno, že u velké části české veřejnosti toto naše úsilí vyvolalo zájem plný pochopení. Doufáme, že tento interes bude tak silný, že nám umožní vyřešit poslední těžkou část našeho úkolu v klidu a promyšleně.“ Němečtí sociální demokraté si chtěli uchovat lidskou důstojnost. Nechtěli být na obtíž. Přáli si najít cestu k novému životu. Brzy poté bylo vydávání deníku „Sozialdemokrat“ úředně zastaveno.

Prager Tagblatt přebíral především agenturní zprávy. Podobně se zde rozebírala otázka občanství a opce. Velká pozornost byla věnována pomocným akcím, fondu londýnského starosty a rozdělování pomoci. Zdůrazňovalo se zaopatření pro všechny uprchlíky bez rozdílu národnosti. Vyhrazené rubriky poskytovaly informace utečencům o tom, kde se měli hlásit a obdržet pomocnou ruku či informace o emigračních možnostech a formalitách. Prager Tagblatt upozorňoval na prosincové sčítání uprchlíků a na skutečnost, že povinnost evidence byla vázána na příděl z veřejné pomocné akce. V prosinci 1938 horoval pro spravedlivou sociální politiku a pro přátelský vztah k trvale usedlým židům.

„Bude úkolem ústavu otevřít nové prameny a povolat všechny lidi dobré vůle doma i v zahraničí, aby se společnými silami tato velká práce podařila. Komentáře se vyskytovaly v listu nepříliš často.

 

Připravil : Dr. O. Tuleškov

Vydaly České národní listy jako 845. publikaci, která je určená pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací, Praha 12.3.2025.

Webová stránka : www.ceskenarodnilisty.cz Estranky:.české-narodni-listy.estranky.cz